Only God can judge me~

Nepřijat(elní)tí~ 1.kap.

19. ledna 2016 v 20:21 | Liu

Heuréka! Dneska se mi daří! Na první kapitolu jsem pyšná a moc se mi líbí, snad se bude líbit i vám^^




Bylo ráno. Ložnice v moderním městském bytě byla zalita světlem a sluneční paprsky házely zlaté stíny na světle laděný nábytek. Přihlížejícímu by se mohlo zdát, že člověk, v tomto bytě žijící, je Pánem zvolen k něčemu výjimečnému. Zatím byla jeho existence pouze tušena, ovšem to se mělo v následujících minutách navždy změnit.
Příjemnou atmosféru v pokoji, kde se do teď ozývalo jen tiché spokojené chrápání, z venku sem tam zavrnění auta či autobusu a zpěv nějakého malého opeřence, který si postavil hnízdo rovnou na stromě pod oknem, prořízl pištivý zvuk budíku, neúprosného ničitele lidského snění.
Spokojené chrápání přerušilo rozespalé a nespokojené zamručení a posvátná nálada pokoje byla rázem pryč. Postava, zahrabaná ve sněhobílých peřinách až po uši, se pomalu otočila k nočnímu stolku, kde stále hlasitě pištěl ten zatracený budík.
Z bílých duchen se vymrštila mužská paže a po paměti se snažila najít toho malého trýznitele plácáním dlaně o noční stolek, aby osvobodila uši svého majitele z děsivého sevření toho nejnepříjemnějšího zvuku, jaký kdy existoval.
Bum! Bác!
Stěny pokoje odrazily tlumený zvuk. To jak se budík převrhl ze stolku na měkký huňatý koberec. Skoro jako by chtěl svého majitele, unaveného z dlouhého pracovního ponocování, vzbudit opravdu důkladně. Koneckonců, byla to jeho práce, jeho poslání. K tomu všemu samozřejmě nezapomínal dál svědomitě a důkladně pištět a přivádět svého milovaného rozespalého majitele k šílenství.
Nespokojené mručení vystřídalo na malou chvíli naštvané zavrčení. Mladý muž se nahnul z postele, kde rozzuřeně sebral ječící budík, posadil se a budík pro dnešní ráno definitivně umlčel.
Po pokoji se znovu rozlil klid. Mladík postavil budík zpátky na stolek a rozespale zamžoural jedním okem po pokoji. Jako by se v něm za tu jednu noc mohlo něco změnit. Je to vůbec jeho pokoj?
Skříně byly na svém místě podél stěny, psací stůl, na kterém ležel jeho notebook, který skoro ani nebyl vidět, přes tu haldu papírů, jeho celonoční práci. Bílá lampička s béžovým opotřebovaným stínidlem a pod stolem odpadkový koš, který přetékal zmuchlanými papíry, na které v noci pomocí pera promítal svoje myšlenky. Tyhle odhozené považoval za příliš hloupé, nepovedené a nedůstojné ke zveřejnění v jeho nové knize. Stejně se k nim nakonec vrátí, věděl to moc dobře, pokaždé to dělával. I když teď, aby byl k sobě upřímný, si ani nevzpomínal na myšlenky, která na papíry psal. To si zase počte. Jeho nová kniha měla být dopsána do dvou dnů, ale jemu se zdálo, že má práce tak na rok dopředu. Jeho múza si kamsi odletěla a nechala ho tu samotného rozzuřenému vydavateli napospas.
Z nepochopitelných důvodů si takto prohlížel svůj pokoj a interiér své duše ještě dobrou čtvrthodinu, přičemž si ještě spokojeně poklimbával a čas, který se neúprosně ubíral kupředu, ho vůbec netrápil. Seděl tam skoro ve stejné poloze jako plyšový medvídek na jeho polici nad postelí. Ano, opravdu. I člověk, který se ostatním může zdát naprosto dospělý, může mít ve své duši ještě střepinku z duše dítěte. Jak by se jinak mohl živit psaním, že?
Když se konečně odhodlal otevřít obě oči najednou, byl už skoro čas vycházet z domu, aby stihnul všechno, co si dnes naplánoval. Nespokojeně odfrknul a přemluvil svoje tělo k pohybu v přibližně hlemýždí rychlosti. pomalu svěsil nohy na kobereček u postele a prohrábnul si svoje rozcuchané vlasy, takže rázem vypadaly ještě rozcuchaněji. Následně přešel automaticky do fáze dvě, a to samotné vstávání a odchod do koupelny, kde už jeho tělo zařadilo vyšší rychlost. Stále ale neodpovídala rychlosti času, který mu pomyslně fičel kolem uší. Zadíval se na sebe do zrcadla a pousmál se na sebe. Dnes to není zas tak zlé. Nahnul se nad umyvadlo, aby si umyl obličej a vyčistil si zuby, přičemž ho vyrušila jeho vyzváněcí melodie. Sáhl do kapsy kalhot, které měl úhledně složené v koupelně, nad nimi na ramínku povlávala vyžehlená košile, na kterou žlutavé světlo v koupelně házelo vznešeně vyhlížející stíny.
Kurnikšopa! V duchu zaklel a v rychlosti dodělal svou ranní hygienu, načež se začal okamžitě rychlostí blesku a trochu zmateně a zuřivě oblékat. Takový to mohl být krásný den. Telefonát od šéfa opravdu nepotřeboval, ale opravdu ne.. jde pozdě, už teď se měl klanět u jeho dveří, omlouvat se za zpoždění při své práci a dušovat se, že do příštího týdne svou práci jistě dodělá. A teď ho vyhodí, tím si byl téměř jistý. Už při jejich posledním rozhovoru to tušil. Ta žilka, která mu naběhla na čele, když ho posledně káral, nevypadala ani trochu přívětivě.
Nabral rychlost jaguár a hnal se k východu ze svého bytu s taškou přes rameno, oblečen do černých kalhot a bílé košile, která naneštěstí pozbyla ty krásné ozdoby v podobě stínů ze světla a teď vypadala více než obyčejně. Jediné, co ji teď zdobilo, byl řetízek, který si narychlo zapnul kolem krku a upravil si límec, aby přecijen vypadal alespoň trochu jako reprezentativní člověk. Přes rameno přehozenou tašku s materiály a v hlavě spoustu myšlenek a obav, které se sléval v jedno velké nic. Mohl se jen modlit, aby městská hromadná doprava dnes výjimečně neměla spoždění. Tato modlitba samozřejmě vyslyšena nebyla. Když povlával v přecpané tramvaji, kde se držel madla a snažil se nikoho nepřišlápnout, uklidňoval se myšlenkou, že pět minut není zas tak velké zdržení. To že k těm pěti minutám měl přičíst ještě čtvrt hodinku, kdy se ráno ještě horko těžko snažil začít fungovat, raději vypustil. Však on mu to šéf vytmaví..
Vystoupil z tramvaje spolu s davem lidí a vydal se do budovy, která byla díkybohu hned naproti zastávce a tak se snažil dlouhýmu a rychlými kroky alespoň trochu své zpoždění stáhnout. Nervózně poklepával nohou, když se výtah i s ním jako slimák táhnul do nejvyššího patra, kde měl kancelář jeho chlebodárce. Už tam měl dávno být! Jeho šéf si na přesnost potrpí.. čím blíž byl jeho kanceláři, tím víc ho jeho stažený žaludek upozorňoval na to, že stres mu vůbec nesvědčí... Procpal se ven z výtahu a rychlými kroky si to namířil ke dveřím šéfovi kanceláře. Už chtěl zaklepat, když se dveře náhle otevřely. Nestál v nich ovšem jeho šéf s brunátnou tváří a naběhlo žílou na čele, jak čekal. Stál v nich chlapec. Vypadal mladě, byl asi o půl hlavy menší než on a vypadal.. jako anděl. Jeho vlasy měly zvláštní barvu moře při růžovém západu slunce, oči je doplňovaly tmavě modrými odstíny. Na prsa tisknul složky, nejspíš se svou literární tvorbou. Jen na chvíli k němu zvednul svůj plachý pohled, ale i ta malá chvíle stačila, aby se mu ten pohled obtisknul hluboko do paměti. Měl chuť zasednout za svůj psací stůl. Najednou přesně věděl, jak by měla jeho kniha pokračovat a jak by měla skončit..
"No to je dost! Máš skoro hodinu zpoždění Naile! Tomhle, sakra, říkáš profesionální přístup?! Jestli chceš být volný jako pták a vyspávat každý den do oběda, prosím! Klidně se ti to může poštěstit! Ale tady už si, milej zlatej, ani neškrtneš!"
Z magické atmosféry ho vytrhnul ostrý tón šéfa, který ho vtáhnul za rukáv do své kanceláře a pousmál se na andílka, který sebou nápadně cuknul. Poplácal ho konejšivě po rameni.
"Tak zase za týden Angelo, udělej ty změny, na kterých jsme se domluvili, ano? Měj se.."
Zabouchnul dveře za Nailem, který stále stál jako opařený. Angelo.. to jméno se k němu tak hodilo! Momentálně byl rozhodnut se nenechat vyrazit, i kdyby měl šéfovi dělat rožku před jeho kanceláří. Ten těžce dopadnul do svého křesla za stolem a měřil si ho přísným pohledem.
"Budu hádat.. potřebuješ ještě týden, abys tu pdělanou knihu, která měla být jen tak čistě mimochodem dopsána už před měsícem, konečně dopsal, hm?"
"Ano, pane.. ale.." odpověděl Nail, ale k dalším slovům nebyl připuštěn.
"Kdybys neměl takový potenciál a kdybych nepotřeboval profit ze tvé knihy pro svou společnost, vyhodil bych tě oknem, Naile.. ale dobrá.. máš poslední týden! Jinak letíš! Teď mi dej, co máš a zmiz.. za hodinu přijď na konzultaci.."
Bez okolků udělal, co po něm bylo požadováno, přičemž se na okamžik zamyslel nad tím, jestli to s tím letem myslel jen obrazně.. položil své materiály na stůl a s mírnou poklonou vycouval z kanceláře, před kterou zhluboka vydechnul. Tohle přežil, bylo to o prsa.. ale přežil. A má hodinu pro sebe.. nebyl v kanceláři zase tak dlouho... třeba svou múzu ještě stihne! Rozběhl se k výtahu, kde stisknul tlačítko suterén a znovu si nervózně poklepával nohou.. mmm! Spěchá! .. když však dole vystoupil a rozhlédnul se po suterénu, ten malý nikde nebyl. Ani venku před společností už nebyl v dohledu. Nail si potichu povzdechnul... škoda...
Otočil se na podpatku a s rukama v kapsách pomalým tempem vešel zpátky do budovy. Zamířil do kavárny v suterénu s myšlenkou, že se konečně nasnídá a dá si v klidu ranní kávu, když už teď nikam nespěchá a má hodinu pro sebe, než bude muset obhajovat svoje výtvory u šéfa, který už má vůči němu dokonce vražedné úmysly... když se daří, tak se vším všudy..~ Lehce nakrčil nos, když si všimnul, že jeho stolek, u kterého snídal celkem pravidelně, je dnes obsazený.. ovšem druhý pohled zase tak kritický nebyl.. vlastně... podvědomě se usmál a vydal se k němu...~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camilla Camilla | Web | 26. října 2017 v 11:17 | Reagovat

Perfektní! 8-)

Místy jsem se dokonce zasmála, jen tak dál holka! Těším se na pokračování 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama