Only God can judge me~

Schůzka

3. října 2015 v 22:58 | Liu

For you~ x33



Vyšla po schodech nahoru a přešla pomalým krokem k vyhlídce. Podvědomě se usmála a pohledem se rozběhla po kráse jejího města. Začínalo se stmívat a svět pod ní začínal žít svým vlastním nočním životem. Davy uspěchaných lidí se pomalu zmenšovaly, dole pod ní s jistou pravidelností cinkaly šaliny, k té scenérii se přidávaly jasnější světla reklam, pouličních lamp a projíždějících aut. Dýchla si do prokřehlých dlaní a schovala je do kapes před zimou, která se začínala rozpínat ve vzduchu s ubývajícím slunečním světlem. Tady nahoře nebyl žádný stres. Nebylo tu skoro nic z toho světa dole. Jen krásný výhled, klid a nad hlavou věže Petrova.
Čekala dlouho. Čas kolem ní plynul jako voda v řece, pojem o něm už dávno ztratila. Pomalu se setmělo a záře jejího města byla rázem ještě větší. Tenhle pohled ji nikdy neomrzí. Rozhlížela se, jako by to bylo poprvé, co si město v záplavě světel prohlížela. Skoro by se zdálo, že jí nic nechybí. Byla uvolněná a spokojená, ale k opravdovému štěstí jí ještě něco málo chybělo. Pár jejích neřestí a pak někdo, kdo by ji objal a zbavil té vlezlé zimy. Zavřela oči, aby si ho mohla lépe představit.
Měl by být vysoký, protože ona sama nebyla zrovna z nejmenších. Nesnesla by, aby její princ byl nižší než ona. Tak to přece v pohádkách nechodí. A jeho postava by celkově měla být taková, aby ji dokázal ubránit ode všeho zlého, takže žádná sušinka. A vlasy? Tmavé.. určitě tmavé.. stejně jako oči. Ano, ano její princ musí mít tmavé oči...
Z jejího snění ji vyrušil hlas, který se ozval za jejími zády. Nebyla tam sama, i přesto věděla, že mluvil k ní. Byl příjemný a hřejivý a bylo v něm něco, co už dlouho toužila slyšet, jen to neuměla pojmenovat. Zvláštní podtón, který ji donutil se jemně zachvět. Ale tentokrát ne zimou.

"Promiň, trochu jsem se zdržel.. čekáš tu dlouho?"

Otočila se, aby ho konečně viděla na vlastní oči. Byl vyšší než ona, Za hradbu jeho ramen by se mohla schovat docela pohodlně. Očima přelétla po jeho tváři. Na rtech mu pohrával milý úsměv.... a oči.. nebyly tmavé, o kterých před chvílí snila. I přesto tiše vydechla nad jejich krásou. Na první pohled bylo jasné, že s tímhle mladým mužem je něco... hodně v pořádku.

"Celou věčnost... Zase jsi bojoval se zločinem?"

Usmála se na něj a pomalu se otočila zpátky k městu. Ucitila sevření jeho silných paží, kterými si ji něžně přivinul k sobě, jako by vyslyšel její tichou prosbu. K jejímu oušku dolehl zvuk jeho tichého smíchu, donutil ji se pousmát a spokojeně přivřít oči. Jeho horký dech dopadl na kůži jejího krku. Příjemně ji zamrazilo v zádech, když si uvědomila, jak blízko jsou jeho rty. Zachvěla se a vtiskla se víc do jeho náruče, ve které se cítila v bezpečí.

"Přesně tak... už se nemáš čeho bát, princezno~"

Zašeptal a z jejích rtů vynutil další úsměv. Věřila mu. Z nějakého záhadného důvodu věřila tomu, že celé město pod nimi patří jen jim, že všechno, čeho se kdy bála, je pryč. Že by mohla být zase šťastná...

Stáli tam sami, vládci města. Pod svatostánkem a nebem plným hvězd. Ruku v ruce se smáli hloupostem. Neměli všechno a spolu jim nechybělo nic. Příběh se začal a konec byl v nedohlednu...~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama