Only God can judge me~

Nepřija(telní)tí - teaser

24. března 2015 v 15:00 | Liu



Bylo jasno a slunce tavilo svým žárem asfalt na silnicích. První den prázdnin, na které si především děti nesmírně těší se pro něj stal noční můrou. Alespoň pro zatím. Seděl v autě, soustředěně držel volant a druhou rukou stáhl okénko, aby se v autě alespoň trochu ochaldilo. Nebyl jediný, kdo ochlazení potřeboval. Jeho pes na zadní sedačce sotva oddechoval a s vyplazeným jazykem se lapaním podechu dožadoval vody. Řidič si promnul kořen nosu a poupravil si brýle, ze kterých už měl na nose dva načervenalé flíčky. Cítil, jak mu pot stéká po spáncích a jak moc potřebuje vydechnout. Marně vyhlížel alespoň nějaký motorest, či jiné místo, kde by bylo vhodné zastavit. Dálnice byla navíc ten den docela dost využívána a tak by bylo i značně nebezpečné pokusit se zastavit bez místa k tomu určeného.
Ačkoliv slunce pálilo a svítilo snad čím dál víc, před očima se mu najednou udělalo šero a jeho pes na zadním sedlale zoufale zakňučel. Cítil, jak ho polévá studený pot, dech se zrychloval, jak se jeho tělo zoufale snažilo vydržet tu nesmírnou zátěž. Musel tam přece dojet co nejdřív! Ne, teď nemůže zastavit! Věděl jen jedno, že ho jeho přítel právě teď nesmírně potřebuje a on nesmí selhat.
Jen jedna vteřina. Ba ani ne, byl to zlomek onoho časového úseku. Jen okamžik, na který se zamyslel a přestal plně kontrolovat své dýchání. Věděl, že tohle už nezastaví. Obraz v jeho oku se zmenšoval a zmenšoval do malého černě ohraničeného kruhu, ve kterém tančily stříbrné částečky čehosi, které mu braly i ten poslední výhled. Cítil, že slábne, ale bylo to tak rychlé, že nestačil zareagovat, přibrzdit, odbočit... nic...
Už nevnímal, že vůz samovolně odbočil ke krajnici, kde s rachotem narazilo do svodidel.
Odrazilo se.
Další rána.
To jak do něj v plné rychlosti narazilo auto jedoucí za ním, které nemělo šanci ani zpomalit, natož zastavit.
Řinčení plechů, rány auta dopadajícího na silnici.
Několikrát se otočilo a zůstalo na střeše.
Párkrát se zhouplo a nastalo ticho, které prořízl sem tam zvuk auta, které projelo kolem. Nikdo nezastavil. Jak příhodné. Nikdo nevěděl, kdo se ve vozidle nachází. A kdyby věděli, už vůbec by nepomohli. Není to normální. Není to přirozené. Láska je něco, co lidstvo přece už dávno nepotřebuje. Každý má právo soudit člověka, který miluje. Odsoudit lásku na smrt. Jen tak. Z rozmaru, zbabělosti... Klid před bouří, které měla přijít.
Ze zadních dveří, které byly na padrť se vysoukal zraněný pes, a co nejrychleji se snažil odklopýtat co nejdál, cítíce smrtelnou vůni benzínu. Z vozu, které narazilo do jeho nebyl nikdo zraněný a děsivé ticho napovídalo tomu, že přivolaná sanitka už nebude potřeba.
Byla to chvilka. Jen vteřina, po které se ozval ohlušující výbuch. Záblesk ohně a dýmu z exploze zahalil oblohu i zemi. Je pozdě. Na omluvy, na pochopení... na všechno.
...Právě v tu chvíli se o pár kilometrů dál na nemocničním pokoji rozezněl táhlý nepříjemný zvuk...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kid-from-yesterday kid-from-yesterday | 26. března 2015 v 18:46 | Reagovat

Moc krásné :)
Těším se na další tvé povídky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama